MO ZNAK.png
OM.jpg

Rubriky

kraje.jpg
Jižní Morava - Před pětašedesáti lety vzniklo třináct malých krajů, z nichž se 
později vyčlenila ještě Praha. K uspořádání z let 1949 až 1960 se země vrátila v roce 2000. Lidé si na něj ale nezvykli a kritizují jej i mnozí politici. Současné kraje jsou totiž příliš malé a navíc zcela potírají historické hranice Moravy a Čech. Proto stále ještě neutichly hlasy volající po návratu zemského uspořádání se samosprávnou Moravou.
Pro jednu část lidí fungující zřízení, pro další nesmyslné a nepřirozené celky potírající historické hranice Moravy a Čech. Včera uplynulo pětašedesát let od vzniku třinácti krajů na území současné České republiky. Přestože toto uspořádání zaniklo v roce 1960, v roce 2000 se s určitými změnami vrátilo. A trvá dodnes.
Kraje v roce 1949 nahradily předchozí zemské zřízení, kdy se stát dělil na země českou a moravskoslezskou. „Reforma vstoupila v život po předchozím zrušení zemských národních výborů. Sledovala cíle centralistického řízení společnosti i hospodářství. Zrušila se zemská hranice mezi Čechami a Moravou," uvedl Libor Jan z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Rozděl a panuj
Heslo rozděl a panuj v roce 1949 parafrázoval i generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský. „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní víc pod kontrolou lidových zástupců," vyzýval.
členění vývoj.jpg
Kraje z roku 1949 vydržely jedenáct let. „Změna v roce 1960, kdy vzniklo méně větších krajů, souvisela především s namlouváním si, že se již vytvořila socialistická společnost. Řízení ve větších celcích mělo být efektivnější. Kuriózně se vrátila větší část zemské hranice, i když Svitavsko a některá místa na jižní Moravě se ocitla v českých krajích," poznamenal Jan.

Když po sametové revoluci poslanci hledali vhodné uspořádání země, ke krajům z dob Klementa Gottwalda se v roce 2000 vrátili. „Tyto kraje jsou ale velmi nevyrovnané rozlohou a počtem obyvatel. Naprosto nerespektují zemskou hranici. Při tvorbě současných krajů podlehl parlament různým regionálním lobby," upozornil historik.

Přesto si nové kraje za třináct let příznivce našly. „Jsem rád, že existuje funkční krajská samospráva. Po vzoru Rakouska či Německa jsem pro posílení kompetencí krajů," zdůraznil jihomoravský hejtman Michal Hašek.

Jenže lidé se s novými kraji úplně nesmířili. „Mám zafixované, že Zlín nebo Uherské Hradiště jsou jižní Morava. Stejně tak je divné, že na chatu ke Žďáru nad Sázavou teď jezdíme do Kraje Vysočina, který mi spíše připadá jako český, než moravský," říká třeba Roman Skokan z Brna.

Proti je i Moravská národní obec. „Z moravských krajů se stávají periferie na okraji státu. Morava tím trpí a nejvíc její kultura. Navíc jsou kraje drahé a špatně funkční. Znát je to v železniční dopravě, kde se na hranici krajů skoro přepřahají lokomotivy," řekl předseda sdružení Jaroslav Krábek.

Promoravské sdružení je pro vznik mikroregionů podobným dřívějším okresům a nad nimi postavené země Moravské, která by řídila hlavně dopravní, zdravotnickou a kulturní politiku. „Na zvážení by byl i vznik samostatného Poodří, tedy Slezska," poznamenal Krábek.

Pro zemské zřízení je brněnský primátor Roman Onderka. „Umělé hranice krajů mě neuspokojují. Ale na stávající uspořádání navazují další složky, třeba správa sociálního zabezpečení či policie. Jakákoliv změna by tak zemi v této době stála příliš energie i peněz," upozornil.

Také prvnímu jihomoravskému hejtmanu Stanislavu Juránkovi stávající kraje moc nevyhovují. „Jsou příliš malé a při jejich vzniku hrály roli jiné faktory, než přirozenost a potřeba," řekl stávající senátor. Podle něj by bylo vhodné se vrátit k velkým krajům s centry v Brně, Olomouci a případně Ostravě.
Historik Libor Jan: Při tvorbě krajů podlehl parlament regionálním lobby

Brno /ROZHOVOR/ – Třináct krajů na území dnešní České republiky, ke kterým později přibyla ještě samostatná Praha, vytvořili před pětašedesáti lety komunisté, aby se jim lépe prosadilo centralistické vládnutí. Setřeli tak hranici Moravy a Čech. A v roce 2000 se k podobnému rozdělení přihlásili i porevoluční politici. „A to přesto, že se politická reprezentace se po roce 1989 přihlásila k rehabilitaci historických zemí," upozorňuje Libor Jan z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Stávající kraje v podstatě kopírují kraje vytvořené v roce 1949. Měly i nějaké starší předchůdce?

Kraje existovaly v Čechách a na Moravě již ve vrcholném středověku. Na Moravě byla základem tři údělná knížectví, od nichž se vytvořily ve třináctém století deriváty: Přerovsko, Břeclavsko, Bítovsko, nově přibylo Opavsko, tehdy považované za Moravu. Ve druhé polovině šestnáctého století se stabilizovalo pět krajů, tedy Olomoucko, Brněnsko, Hradištsko, Znojemsko, Jihlavsko, později přibylo znovu Přerovsko. Krajský systém byl opuštěn po polovině devatenáctého století, kdy se zvýraznila zemská správa a jako nižší jednotky okresy.

Co byla největší výhoda krajů z roku 1949? Co naopak nevýhoda?

Za první republiky přetrvalo zemské zřízení se čtyřmi zeměmi, tedy Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Reforma z roku 1949, která vstoupila v život po předchozím zrušení zemských národních výborů, sledovala cíle centralistického řízení společnosti i hospodářství, což bylo vlastní uvažování představitelů komunistické strany. Zrušila se zemská hranice mezi Čechami a Moravou.

Jakou vlastně má krajské uspořádání v českých zemích tradici? Nedělily se třeba dříve i historické země na menší celky s podobnými pravomocemi?

Jak již bylo uvedeno, Čechy i Morava se v historických dobách dělily na různý počet krajů s různými centry, okresy se objevily teprve při reformách poloviny 19. století, kdy zanikla vrchnostenská, patrimoniální správa a soudnictví a bylo třeba vytvořit menší správní celky. Tyto menší celky pak zpochybnily do značné míry existenci krajů.

Lze říct, zda bylo z hlediska řízení výhodnější uspořádání krajské, nebo zemské?

To je vcelku jedno, pokud je správa vedena racionálně a bez ohledu na momentální politické výkyvy. Rakousko funguje na zemském principu již řadu let a myslím, že by tam neměnili a nenahrazovali současné spolkové země nějakými menšími kraji, protože by se zvýšily náklady na vybudování a chod úřadů. U nás jsme šli po roce 1989 opačnou cestou, byť se něco ušetřilo zánikem okresních úřadů.

Proč se kraje z roku 1949 v roce 1960 změnily?

To opět souviselo s jistými změnami, především namlouváním si, že již byla vybudována socialistická společnost. Řízení ve větších celcích mělo být efektivnější. Kuriózně se vrátila větší část zemské hranice, i když Svitavsko a některá místa na jižní Moravě se ocitla v českých krajích.

O gottwaldovských krajích se mluví jako o snaze zrušit Moravu. Je to tvrzení přehnané?

Není, ale nebylo to pro myšlení lidí zdaleka tak razantní, jako zřízení nových krajů v letech 1997–2000. Tyto kraje jsou podobné těm z roku 1949, jsou ale velmi nevyrovnané rozlohou a počtem obyvatel. Naprosto nerespektují zemskou hranici, mažou rozdíl mezi Čechami a Moravou, přitom ale právě vnímání historické země lze mít za skutečnou konzervativní hodnotu. A to i přesto, že politická reprezentace se po roce 1989 přihlásila k rehabilitaci historických zemí. Při tvorbě současných krajů podlehl parlament různým regionálním lobby.

Je možné odhadnout, zda se někdy vrátí zemské uspořádání?

Zemské uspořádání není samospasitelné, jakákoli správní reorganizace by se nejspíše řádně prodražila. Pokud lidé jednou uznají, že chtějí mít celistvou zemi českou a zemi moravskou, tak nechť se tak stane, brzy to ale asi nebude. Nicméně restituovat zemskou hranici by bylo dobré, lidé v kombinovaných krajích přestávají vnímat Moravu jakožto zemi a svůj domov a jsou schopni vše označovat jako Čechy, což při vší úctě Morava není. Navíc jsme hrdostí na Moravu jakožto svoji zemi povinni svým předkům – můj dědeček byl z Měřína, ale vždy se měl za Moravana, byť mluvil českým horským nářečím.

Existuje v současnosti něco jako moravský národ?

Národy jsou často především z levicového pohledu definovány jako objektivní entity, které jsou dány jednotou jazyka, kultury a stabilně obývaného území, někdy také hospodářských struktur. Nacionalistické směry trvají na mnohasetleté existenci národů. Moderní český politický národ nicméně vznikl v devatenáctém století a česky mluvící Moravané, kteří neměli zdaleka tolik potenciálu vést samostatnou politiku, obklopeni a promícháni více s německým obyvatelstvem, přijali ideu českého národa, českého národního hnutí. Nelze však jednoduše říci, že vznik moravského národa je čirý nesmysl, jisté podhoubí zde existuje a jde o to, jestli ti, kteří se subjektivně považují za etnické Moravany, budou mít sílu něco takového politicky prosadit. Zatím to tak nevypadá. Národy, ani etnické, ani politické nejsou nicméně dané jednou provždy.
SDC12820.JPG
SDC12824.JPG
SDC12826.JPG
Uctili jsme památku doc. PhDr. Boleslava Bárty CSc.
Brno, 25.5.2013
31.května uplyne 22 let od smrti doc.Bárty, tohoto velkého Moravana, představitele Společnosti pro Moravu a Slezsko, předsedy HSD-SMS, poslance Federálního Shromáždění ČSFR a bojovníka za obnovu zemské samosprávy Moravy a Slezska. Zemřel za podivných okolností ve slovenských Budmericích na jednání představitelů politických stran a hnutí s tehdejším prezidentem Václavem Havlem o budoucí ústavě.
Pietního aktu , který organizovala strana Moravané, se zúčastnilo asi 15 lidí. U hrobu doc.Bárty na Ústředním hřbitově v Brně se sešli členové strany Moravané, Moravské národní obce, Moravského národního kongresu a dalších organizací sdružených u Moravského kulatého stolu, jakož i příznivci a bývalí spolupracovníci doc. Bárty. Z jeho přímých spolupracovníků byla potěšitelná účast PhDr. Pavla Balcárka, který se také ujal čestného úkolu a spolu s předsedou strany Moravané, Milanem Trnkou, položili na hrob věnec z červenými a žlutými květy a nápisem: „Vzpomínáme-věrní Moravané“.
Potom následovaly projevy, nejprve Milana Trnky a po něm dr.Balcárka. Ten vylíčil situaci, ke které došlo v Budmericích: Vedle doc. Bárty, o němž se vědělo, že už v r.1980 prodělal infarkt a že má nemocné srdce, posadili jeho největšího oponenta ve vlastním poslaneckém klubu. Stalo se to, v což asi jeho odpůrci doufali (vzhledem k okolnostem s jeho pozváním do Budmeric, kdy byl varován) - doc. Bártu stihl při projevu infarkt a při převozu do nemocnice zemřel.
S duchovně laděným projevem pak vystoupil ještě Jiří Zvoníček ze Zlína a na závěr zazpíval písně „Moravo,Moravo“ a „Jsem Moravan“. Slíbili jsme si, že na doc.Bártu nikdy nezapomeneme a budeme pokračovat v jeho odkazu.

Zdeněk Zbožínek
4.6.2013
Neštěstí souseda nemůže nechat nikoho klidným. Vyjadřujeme tímto účast strany Moravané s postiženými lidmi v Čechách. Věříme, že nejhorší už mají za sebou. Příroda si nenechá
poroučet a je třeba ji respektovat. Nabízí se otázka, zda byla po povodních na Moravě
v r.1997 a následně v Čechách v r.2002, opravdu udělána všechna patřičná opatření pro
maximální možnou ochranu lidí a jejich obydlí. To znamená vystavění hrází, poldrů apod.
Zda jsou respektována tzv. záplavová území nebo se opět v těchto územích dále staví bez
ohledu na nebezpečí. Jsme strana, která bojuje proti centralismu a z televizních přenosů
vidíme, že se v tomto ohledu moc nezměnilo. Převážně jsou to přenosy z Prahy (i když ta je
na tom asi nejhůř), ale pouze sporadicky jsou zařazeny záběry také z jiných míst v Čechách.
Přejeme Pražanům a všem postiženým lidem, aby se jim podařilo co nejdříve obnovit své
příbytky a odstranit následky současných povodní.
K americkým prezidentským volbám
Americké prezidentské volby opět ukázaly, kam vede to, když o volebních výsledcích rozhodují peníze. V případě Spojených států jde řádově o miliardy dolarů, jež byly utraceny na předvolební kampaň. Může se za takové situace prosadit kandidát občanské společnosti, který nepatří mezi vyvolené? Nebo naopak, je div, že takový systém jako dva hlavní kandidáty vygeneruje miliardáře a manželku bývalého prezidenta? Jak blízko mají asi tito dva politici k obyčejným lidem? A jak je možné hovořit o „soutěži“, když kandidátka za Stranu zelených Jill Steinová měla 40 000krát nižší rozpočet na předvolební kampaň než Hillary Clintonová?

Takovéto poměry známe velmi dobře i z České republiky. A stejně tak dobře známe i ideovou prázdnotu privilegovaných politických subjektů, které se ji snaží zakrýt nic neříkajícími frázemi nebo bombastickou a často velmi nevkusnou rétorikou. Tak je nutno hodnotit i Donalda Trumpa. Jeho zvolení neznamená žádný převrat (jak se Trump tváří a jak tvrdí mnozí jeho protivníci), naopak je to logický důsledek systému, kde ty nejdůležitější otázky nejsou pokládány a kde jsou ideje (nebo jejich absence) překryty pečlivě naaranžovaným cirkusem.

Co výsledek prezidentských voleb v USA může znamenat pro Evropu, dosud nevíme. Jisté však je, že by pro ni bylo mnohem výhodnější, pokud by dokázala sjednotit svou zahraniční politiku a přestala být v mnoha ohledech na Spojených státech závislá. Toto sjednocení přitom není možné, pokud základem Evropské unie zůstanou tzv. národní státy. Jejich zahraničněpolitické tradice a stereotypy jsou totiž rozdílné a často výlučné, což je nejviditelnější u větších států s velmocenským postavením a historií. Národní státy měly na sjednocení evropské zahraniční politiky více než 60 let a neuspěly. Mnohem přirozenějším a méně konfrontačním základem evropské integrace jsou podle nás regiony a země. Ty nejsou zatížené vzájemnými válkami, šovinismem, ambicemi, pochybnými spojenci v rozvojovém světě či vojensko-průmyslovým komplexem navázaným na vládnoucí vrstvu národních států.

Pokud se tedy obáváte Donalda Trumpa, Hillary Clintonové nebo jakéhokoli jiného amerického politika z tamní republikánské či demokratické strany, požadujte emancipaci regionů v EU – a v jejím rámci obnovení samosprávy Moravy a Slezska.
Nové vedení strany  2013_4
Nové vedení strany 2013_4
Gogol

Gogol

Webmaster na značkách :o)
1. Obnovíme tradiční zemské uspořádání.

2. Zavedeme systém přímé demokracie na všech stupních .

3. Podpoříme domácí výrobce a prodejce.

4. Hodláme zvýšit daňové příjmy přijetím progresivní podoby daně z příjmů fyzických osob a naopak omezit roli DPH.

5. Zdůrazňujeme obnovu lokálních železničních tratí a prosazujeme přesun části nákladní dopravy na železnici. Jsme pro neprodlené dobudování severojižních tahů.

6. Hodláme zrušit instituci soukromých exekutorů a svěřit vymáhání pouze soudům.

7. Kasina a herny vykážeme mimo obce.

8. Jsme proti omezování a kontrole internetu ze strany vlády a pro používání otevřených svobodných programů.

9. V sociální oblasti odmítáme experimenty s důchody. Jsme pro panevropský důchodový systém, což je průběžný systém, který se osvědčil ve Švédsku.

10. Hodláme zachovat dvouletý limit pracovního poměru na dobu určitou a nedovolíme obcházení zákonných regulací přesčasové práce.

11. Podporujeme regulaci nájemného a navrhujeme odečítání části půjčky na bydlení pro mladé rodiny za každé dítě.

12. Jsme proti masovému vysokému školství, které degraduje jak úroveň vysokých škol, tak status středoškolského a učňovského vzdělání.

13. V oblasti zdravotnictví jsme pro to, aby základní zdravotní péče byla hrazena pouze jednou veřejnou zdravotní pojišťovnou (VZP).

14. Navrhujeme podporu ekologicky vhodných výrobků a služeb formou sníženého DPH.

15. Prosazujeme potravinovou soběstačnost naší země a jsme pro zákaz používání geneticky upravených organismů.

Naše recepty nejsou žádné experimenty, naopak jsou ověřené praxí v mnoha evropských zemích. Budoucnost našeho kontinentu proto vidíme v koncepci Evropy regionů, která se opírá o tradiční geografické a sociální vazby, decentralizaci a návrat moci do rukou občanů.
Historie Moravy
Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zbavit.. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají to výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit Oproti tomu, výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby. V nich se pak často uplatňují tendence přizpůsobit obraz minulosti tomu nebo onomu ideologickému nebo politicko – kulturnímu úsilí daného prostředí a dané doby. Prezentují se jen ty události a úseky dějin, které vyhovují momentálním politickým cílům. Téměř sto padesát let naslouchalo několik generací výkladům dějin Moravy v pojetí českého národního obrození, podle něhož byly dějiny Moravy podávány a vysvětlovány z hlediska dějin Čech. Pokud chceme usilovat o objektivní pohled je potřeba vidět Moravu a Moravany také z pohledu Moravanů.

První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy Franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest. Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“.

Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. Vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti.

Připojení Moravy k Čechám – uvádí se několik dat 1018, 1021, 1025, 1030, 1031, nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku.

V roce 1055 Spytihněv II., vévoda Čechů, se jal uspořádat nově Moravské království. Sesadil knížata dosazená jeho otcem a odstranil okolo tříset představitelů vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky.

Římský císař Fridrich I.Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých vévodů vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského imperia. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastistické soustátí.

Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) své zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se zaznamenávalo v zemských deskách vedených v Brně, v Olomouci (první zmínka v roce 1303), ve Znojmě a v Opavě.

Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany. Osoba společného panovníka nebyla na překážku mezinárodněprávní subjektivitě země, jak to dokládá udělování léna Markrabství Římským impériem. V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen výjimečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad.

V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí moravský z moci krále římského rozhodl, aby olomoucké arcibiskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Království Čech, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celou říši v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly všechny majetkové a pozemkové vlastnictví byly soustředěny do Brna a do Olomouce.

V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně/bíle červeného na zlato/žlutě červené.

Za vlády Jiřího z Poděbrad krále Čech a markrabího Moravy v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem.

V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě. Ten byl na Moravě včetně svých specifických pokládán za přirozený jazyk moravský (idioma moravicale). Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána i první moravská ústava ve které se píše, že „Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“,

V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika

Počátkem 17. století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě.

Bitvy na Bílé Hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Po zmateném útěku českých vojsk z Bílé Hory, byl to jedině tento moravský pluk, který do posledního muže hájil povstání, zosnované protestantskými stavy v Čechách.

V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd. potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského krále Fridricha (1212), Jana Lucemburského (1313) Karla IV. (1348, 1355, 1366), císaře Fridricha III. (1462), Jiřího z Poděbrad a dalších. Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo na Moravské markrabství.

Po vítězství pruského krále Fridricha II. nad královskými sbory v roce 1742 byl ve Vratislavi ujednán mír, v němž Marie Terezie, resp. Koruna Českého království ztratila ve prospěch Pruska právní nároky mimo jiné na Branibory a Slezsko kromě tzv. rakouského či moravského Slezska.

Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd, v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu.

V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele s královským zemským hejtmanem Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru. Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, hornictví a veřejné bezpečnosti

Olomoucké biskupství bylo v roce 1777 povýšeno na arcibiskupství a stalo se na Moravě metropolitní i pro nově zřízené biskupství v Brně. Na místě proponovaného biskupství v Opavě byl zřízen generální vikariát.

V roce 1782 Císař Josef II. sloučil Moravu a moravsko-rakouské Slezsko v jediný politický celek v rámci Rakouské monarchie, zemi Morava-Slezsko. Sídlem zemského hejtmana a hlavním městem bylo Brno. V čele samosprávy země Moravy-Slezska stálo moravské-slezské gubernium.

Římský císař Leopold II.,král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd. císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

V roce 1848 bylo zrušeno moravsko-slezské gubernium a neuskutečnilo se utvoření nového zemského sněmu a zemského výboru Moravského Markrabství. O rok později podle nového zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost ústavy Moravského markrabství, zůstal však zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie.

V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu.

V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová ústava a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová prosincová ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá.

V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava,Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, veřejnou bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání a vyučování, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.

V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností se ustanovila tzv. zatímní československá vláda s Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Eduardem Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války. Tato vláda vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel zemí Koruny české a Slovenska. Ještě před tím vznikl 13. července 1917 v Praze v souladu s Masarykovou zahraniční akcí Národní výbor československý, jako vrcholná domácí instituce. Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k republice československé bylo výsledkem revolučního aktu, který provedli zemští a říšští poslanci, zvolení za české strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v Národním výboru. Nově zřízené ministerské vnitra Československé republiky od samého začátku mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodnění, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.

Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním zákonem č. 126 Sb. zák. a nař. z 29. února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy. Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen znak na velkém a středním znaku Československé republiky. Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání zakázáno. Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let. Proti jeho uvedení do praxe však stále vládl veliký odpor.

Župní zřízení vstoupilo od 1. ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska. Vývoj nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel zpět k zemskému zřízení. V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní samosprávy byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní.

V roce 1939 byla Morava začleněna do protektorátu Čechy a Morava. Zemská správa podléhala úřadům Německé říše

Po válce nové Československo obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepublikových orgánů státní správy se moci ujímaly národní výbory, Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se ustanovil v roce 1945 bezprostředně po skončení válečných operací na Moravě.

Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek. Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.

Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení osmi krajů v Čechách, pěti krajů na Moravě a šesti krajů na Slovensku. Země moravskoslezská byla rozdělena na kraj jihlavský, brněnský, gottwaldovský, olomoucký a ostravský, přičemž ani jejich hranice nerespektovaly bývalé hranice zemské. Největší změnu znamenalo rozšíření jihlavského kraje hluboko do Čech.

Prvním lednem 1949 zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy.Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění státu na země, zrušení zemského zřízení včetně zrušení Moravskoslezské země.

Národní shromáždění schválilo dne 9. dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a Jihomoravský kraj. Ani při jejich projektování nebyla respektována historická hranice.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené „Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky“, která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Snahy Moravanů byly potlačeny a stát byl uspořádán na nacionálním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků, na historickém anachronismu českého resp. slovenského národního obrození 19. století. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem1918, ve skutečnosti však také bývalého Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9.5. 1990 přijalo usnesení, ve kterém se uvádí: „Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokratickocentralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví…“

Ve volbách v roce 1990 bylo zvoleno do České národní rady 22 poslanců Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko. Poslanci HSD-SMS předložili v srpnu 1990 návrh zákona o zemském zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu OF jej ve výborech zamítlo.

V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více jak 630 000 osob. K jejich přání nebylo přihlédnuto.

V březnu 1991 byl předložen upravený návrh zákona o zemském zřízení. Tento návrh byl předsednictvem ČNR také zamítnut.

V roce 1995 poslanci Českomoravské strany středu (vznikla sloučením HSD-SMS a LSU) podali návrh zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v ČR (varianta pěti zemí) – byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou ČR při prvním čtení.

V roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č. 347/1997 Sb. O vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) – krajů v České republice.

Dne 1.1. 2000 vstoupil v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14 krajů stejných, jaké zavedl komunistický režim v roce 1948.
Historie.jpg
Pohled na Moravskom bránu 2012
Pohled na Moravskom bránu 2012
Výhod je vícero. Pokud jde o hospodářskou stránku věci, pak jde o úsporu jen na mzdových nákladech na zaměstnance veřejné správy o 88 až 129 miliard korun ročně, podle toho zda bychom přijali německý nebo rakouský model. To lze snadno spočítat podle poměru počtu obyvatel na zaměstnance veřejného sektoru. V ČR je to 9,6 obyvatel, v Německu 13,6 a v Rakousku 16,9. Jsou to nám v mnoha ohledech velmi blízké země, jež patří do středoevropského kulturního prostoru, tak jako Čechy, Morava a Slezsko, takže lze srovnávat. Zcela vědomě právě z těchto vzorů čerpáme. To, že centralistický stát vede k asymetrii hospodářského vývoje, je evidentní, pokud si porovnáme životní úroveň v Praze a okolí s životní úrovní na Moravě a ve Slezsku. Podle společnosti Incoma GfK je 9 z 10 nejchudších okresů v republice na Moravě a ve Slezsku.

Druhý důvod je metoda vzniku. Každé jiné územně-správní členění je totiž nutné vymýšlet od zeleného stolu a tak se nutně stává předmětem handlů nejrůznějších klik. Výsledek pak tomu odpovídá. Jenom připomínám, že na podobu toho současného krajského zřízení měli rozhodující vliv „doktor“ Jan Kalvoda a František Dohnal, nechvalně známý svou činností ve funkci prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. U zemského zřízení naopak není třeba vymýšlet hranice a kompetence se rozdělí tak, že se vyjmenují pravomoci spolku, zatímco všechny ostatní připadnou zemím a obcím.

Nesmíme ani zapomínat na to, že federace vznikají zdola, tedy dohodou již existujících zemí či států, zatímco u centralistických států se má při územně-správním členění centrum vzdát části své moci, což pochopitelně činí nerado. ČR je toho zářným příkladem.

Pak je zde ta skutečnost, že zemské uspořádání rozmělní moc a ta nebude tak soustředěna v jedné struktuře. Díky tomu posiluje demokracii a pluralismus. Tato pluralita může fungovat i jako pojistka. Pokud bude jedna politická struktura zasažena nějakým negativním jevem, jsou zde ještě další, alternativní struktury o které je možné se opřít, zatímco u centralistického státu (jako je ČR) znamená postižení centra tímto jevem postižení celého státu. Někdy se tvrdí, že Evropa za svůj rozmach od 16. století vděčí tomu, že byla decentralizovaná, takže špatná vláda v jedné zemi neznamenala špatnou vládu všude, zatímco Čína, kde bylo jedno silné centrum, díky mylným rozhodnutím tohoto centra svůj rozvoj zastavila.

Jako další argumenty se uvádí to, že federalismus umožňuje vznik politických rozhodnutí na více úrovních, že se díky regionálnímu stupni mohou občané snáze politicky angažovat a že moc je takříkajíc lidu blíž.

A je tu i otázka legitimity. Autonomie jednotlivých zemí byla v roce 1918 zrušena, aniž by to bylo schváleno zemskými sněmy či obyvatelstvem, jinými slovy to byl nedemokratický, nelegitimní akt.

Takový důraz na státoprávní uspořádání klademe proto, že se domníváme, že pro sociální, ekonomický a kulturní rozvoj společnosti je zásadní její institucionální rámec. Právě toto bylo po roce 1989 ignorováno, když se při tzv. „útěku před právníky“, tvrdilo, že vše samovolně vyřeší volný trh a že na ostatní věci, např. právě na územně-správní členění je času dost. Výsledky můžeme na vlastní kůži pocítit všichni. V tomto se opíráme o jeden směr ekonomie, tzv. institucionalismus.

Pokud se podíváme na vývoj ve světě, pak se ukazuje, že decentralizace je normální. Studie nizozemských autorů Hoogheové, Markse a Schakela zkoumala vývoj ve 42 vyspělých zemích světa včetně všech států Evropské unie za období 1950-2006 a dospěla k tomu, že v nich celkem 337 reforem posílilo regionální struktury, zatímco pouze 56 je oslabilo. U 29 zkoumaných zemí došlo v tomto období k posílení decentralizace, zatímco jenom u 2 k posílení centralizace. U zbylých států došlo k zachování stávajícího stavu.

Liesbet Hooghe, Gary Marks, Arjan H. Schakel.The Rise of Regional Authority: a comparative study of 42 democracies (1950 – 2006). London 2010.

Jinými slovy zemské zřízení je levnější než centralistický stát, více umožňuje participaci občanů, znemožňuje koncentraci moci, je legitimnější, více chrání právní stát a je normální jak ve střední Evropě tak ve vyspělém světě. A my chceme patřit do střední Evropy a do vyspělého světa.
Předseda Brno-Bystrc : Ing.Zdeněk Zbožínek +420 605 232 061
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one